Byla to dlouhá odmlka od posledního dílu a já se moc omlouvám, že to trvalo tak dlouho, ale odehrálo se toho skutečně tolik a tak moc u sebe, že sednout si, zamyslet se a všechno nějak logicky a přehledně sepsat jsem dokázala až teď. Na druhou stranu mám vše připravené až do přítomnosti, takže s tím zase trochu pohneme - byla to jízda. A bude zas.

PRVNÍ ZÁVODY

První závody samozřejmě doprovázel stres, nervozita a neuvěřitelná zvědavost na to, jak vlastně taková akce probíhá a jak mi během toho všeho bude. Uvědomovala jsem si, že mé výkony tou dobou nejspíš svět neohromí, ale zároveň jsem potřebovala získat další důvod pro to – růst a zlepšovat se. Konkrétní cíl. 

No… takhle – byl to stres, to rozhodně – na své první závody jsem sice jela s krásným singletem s černo-červeno-bílé barevné kombinaci, což je samozřejmě má nejoblíbenější. Měla jsem vše potřebné a pár závodníků z Areny kol sebe. Ne, že bychom se předem znali, pro některé z nich to také byla premiéra, pro jiné nikoli. Zmatek jsem ale cítila i z ostatních v týmu. Proč? Protože k mému údivu nás nikdo nevedl. Byli jsme tam úplně sami, bez vedení. Tehdá jsem netušila, zda to vadí nebo ne. Nyní ale můžu říct – ano, velmi.

Sama sebe jsem neuměla vést, nedokázala jsem se pořádně a včas rozcvičit. Zjistit v tom zmatku, kde mám stát. Co mám dělat s papírkama, který mi dali do rukou, kam je dávám, kolik času mám, jak přesně znějí pravidla, kde se dočtu, kdo mi sahá na paty, jak funguje zvednutá váha vs. Tělesná hmotnost u konkurence apod?! No tragédie. Teď já jsem ten typ, který, když nemá vše nalajnované, tak opravdu není v klidu. Co jsem věděla před závody jsem na závodech díky této atmosféře zcela vypustila. Neustále jsem lítala za ostatními závodníky, v jejichž očích jsem viděla ten děsnej zájem – starat se o mě, když sami jsou v háji, zvlášť, když už mají nějakou těžkou průpravu a atakují konkrétní medailovou pozici. Chápala jsem, že mě nechtějí vést, ale zároveň jsem věděla, že takhle to nechci.

Něco jsem nakonec předvedla. Moc se mi líbilo, jak se sudí stavili k nováčkům – žádný výsměch, jen čistá podpora. Nevnímala jsem nikoho, kdo by se jakkoli pozastavoval nad tím, že mám kolikrát jen lehký kotouč ze stran činky a zatínám se u toho jak … Takhle – většinu těch vah jsem zvedala celkem s přehledem, protože jsem se bála navýšit si váhu tak, abych byla nejistá – chtěla jsem začít úspěchem a dodržením povelů. Ne předháněním svého ega. Čili jsem nijak nebejčila, ale i tak jsem byla ráda, že jsem tím vším vůbec dokázala projít. 

Co mě bolelo nejvíc? U jednoho pokusu jsem s přehledem zvedla první pokus. Při dalších pokusech navýšit jsem měla na papírku napsanou vyšší váhu – tuším asi o 10kg, protože ta první byla silně podhodnocená. Jenže? Jsem netušila, že na odevzdání papírku musím tolik spěchat. Odevzdala jsem ho velice zmateně pozdě. Navýšení nebylo uznáno a zvedli mi snad jen o 2,5kg. Je to postup pro případ, že někdo nestihne včas odevzdat návrh na pokus. Tak to jako… Ano, tam slzička ukápla a dlooouho potom mě mrzelo především to, proč jsem nemohla zvednout víc. To, že jsem něco netušila, neměla vedení a doplatila na to. Protože mé první závody nakonec nebyly zapsány s výkonem, který mi byl vlastní. 

Všichni z týmu jsme tak nějak nechápali, co to je, že jsme na místě sami. Nelíbilo se nám to. Na konci celých závodů nás politoval jakýsi pán, který patřil k organizačnímu týmu. K politování přidal i návrh na vysvobození nás ze supr Arena týmu. Nabídl, ať se připojíme k němu. Ke Zlobrům ze Sedlčan. Arena byla srdcovka, ale byly jsme natolik zničení, že pár z nás ukončilo spolupráci s Arenou, a pár zamířilo opravdu za novým týmem. 

ZLOBŘICE JOHI

A je to tu – patřím pod skupinu lidí, která má vedení, má vše, co potřebuje a mí mít – ač není z Prahy. Jsem jednou z nich.  Tolik k tomu, že fakt potřebuješ i na závodech, které jsou o tobě – tým. Nebýt sám. Potřebuješ trenéra, trenér ale neobsáhne vše, pokud má pod sebou celou skupinu – čili potřebuješ i dobré vztahy se svými závodníky, se kterými se znáš – a pak není problém s ničím. 

Bylo potřeba měnit singlet, trika… vše postupně. Zajít k obvodnímu, mít potvrzení o zdravotní způsobilosti k závodění. Většinou bylo běžné, že nikdo netuší, co je silový trojboj, lidé znají maximálně tak vzpírání. V kombinaci s dívkou jim to přijde ještě víc ujeté. Nicméně – to nikoho nezajímá, že?

Pevan – to je tělocvična, kterou Zlobr v Sedlčanech tak nějak spravoval, a tam jsme se jednou za čas sešli a nejen, že jsme vše probrali, ale i jsme si společně zacvičili. Občas Jirka – to je ten, který nás oslovil a následně vedl, pozval určitého spešl trenéra a zaplatil nám s ním školení s teoretickou i praktickou částí. Staral se o nás, ne, že ne. Občas zařídil nějaké to ošacení s logem. Občas platil a zařizoval mnohé ohledně závodů a na nás bylo jen dorazit, bojovat pod ním a občas třebas s něčím pomoci. Přišlo mi, že tak nějak to má vypadat, byli jsme fájn tým ☺.

Dělala jsem si v týmu kamarády – hlavními se stal: Pepa Krubner, Kačka Šupíková, Jirka jako takový, Petra Švadlenková, Terka Rábová, Lenka Wolfová – a další. Mnozí zůstali přáteli dodnes a sem tam si píšeme nebo se vídáme. Časem v tom věku, kdy člověk končí studium a navazuje mladým pracovním životem – se lidé drolí na různé životní fáze – ale o tom později.

HPP & PWL

Váhy šly nahoru, sem tam nějaké to bebí, mnohé se opakovaly. Vůbec mi nesvědčila kombinace nejdříve – práce ve zdravotnictví, a následný přechod k prodeji kávy v obchodním centru. Obojí byla dřina jako kráva, do toho já jsem velký dříč, dotahovač do konce s důrazem na detail – no a to vše mě ničilo.

Na tréninky jsem pak chodila rozbitá nebo vyčerpaná s nájezdem na nějaké to rozbití. Nešlo o nic vyloženě extra vážného, protože nějaké jídlo, trochu spánku a správnou volbu mobility, sem tam sauny, kompenzace atd. jsem měla. Ale určitá bebí mi chronicky kazila potenciál, který ve mně dřímal. Neustále se opakovaly problémy s bolestivostí zápěstí a neméně často bolest flexorů, které násl. ovlivňovaly činnost hýždí a beder. Snažili jsme se tedy pracovat na protahování hýždí, flexorů, posílení trupu a také správnému dýchání.

To mi nikdy nešlo úplně na 100%, ale tragédie to také nebyla. Co neudržel pomyslný pásek, to udržely svaly. Co ale dělat s vyčerpaným zápěstím, které neustále přetěžuji v práci – na to jsme moc nepřišli. Protahování bolelo, posilování pro přepnutí nešlo. Tam jsme se mrcasili nahoru dolů.

To vlastně tehdy můj drahý seznal, že bude potřeba dostat mě pod jiný chytrý dohled, a najít někoho, kdo se orientuje v tématu lépe. Přeci jen - bavíme se o roce cca 2018, a to ještě nebyl tak nanerděný, jako je dneska ☺.

ČINKY KAM SE PODÍVÁŠ

Krom Areny jsem časem trénovala pod Antmannem – hned se k němu dostaneme. Ne, že by Arena nebyla, ale od doby, co se mé rodné Nusle rozpadly – již pro mě ztratila kouzlo – odešli ty obličeje, na které jsem se těšila a malé útulné námi vyňunané místo se zavřelo, aby se v centru otevřela větší. Především mi chybělo pár lidí ze silových skupinovek – nabíjeli mě. Dále potom trenéři Kubík a Dejv – ty bych snad i oplakala – jejich přístup na mě působil moc příjemně a zároveň efektivně. S manželem jsme Nuslím říkali – druhé doma, protože jsme tam prostě makali děsně rádi. V jiné práci jsem takové pocity pak už nikdy nezažila. Chodila jsem ještě nějakou dobu do Jinonic k trenérce Veronice, ale bylo to daleko a nesedla nám spolupráce, tak jsme obě hledaly dál. Na Arenu nezapomenu nikdy, nicméně nastavila laťku vysoko pro můj výběr násl. trenéra.

Nemusela jsem daleko. Pár bloků od zavřené Areny byl právě gym, kde jeden hlavní trenér – Adam Antmann – měl pod sebou svůj tým, v krásném, moderním a čistém gymu, který byl také útulný. Přiřadil mě tehdá pod trenéra Kubu, který kdysi také býval v Areně jakožto recepční, a tak byl asi osud, že já byla jeho snad první klientkou?

Kérky a osobní tréninky právě tam mi tehdá dost lezly do peněz, protože kvalita fakt stojí, ale vybrala jsem si to jako dva hlavní cíle investic do sebe a nelituji, nikdy jsem nelitovala.

Medvěd – můj manžel byl ve všem, co píšu, na celé té cestě trojbojem – mou… nepopsatelnou oporou v čemkoli, co jsem psychicky nebo fyzicky potřebovala. Plnil roli trenéra, když jsem nebyla u Kubíka, plnil samozřejmě roli manžela, do toho plnil roli maséra, kouče na většině mých závodů, mentrora, fotografa… Cokoli, co bylo potřeba. Chci mu moc poděkovat a asi nějaké věty na blogu nestačí. Za každou medailí z tohoto období – vidím ale jeho obličej, jeho ruce a jeho srdce, nejen sebe. Tak to má být, myslím si. A tak jsem to naštěstí měla.

Zlepšovala jsem se, ne, že ne. Upřímně? Samozřejmě, že vždy především v benchi :D. Moje mrtvola je výsměch sám o sobě a dřepy? Střední výsměch. Tak nějak prostě horňačka, jak se říká :D.

Trénovala jsem s Kubou u Adama, trénovala jsem ve Fitness Staru na Chodově, v Železné kouli pod většinou trenérů, které koule poskytuje, někdy venku, někdy doma, také jsem trénovala v Ronnie ve Vršovicích, občas se zašlo do Sokolovny, jindy zas třebas na chatě jsme navštívili MišMaš ve Vimperku, atd. Samozřejmě pestrý sportovní život byl občas doplněn procházkou, plaváním, saunou, či zcela jiným druhem vedené lekce – např. Jóga, Pilates – to mě ale nikdy neuchvátilo. 

V gymech jsou veliké rozdíly, ne, že ne. Některé jsou narvané mašinama a zrcadlama, že tam není k hnutí. Z jiných na vás dýchne moderní styl a nápad. V dalších místech zas je cítit i vidět, jak šel čas. No a někde prostě jen neuklízí a na vše serou ☺. Vyjímku tvoří ty, kde jsem se cítila nejlépe – často poměrně čisté gymy, fajn lidi, kvalitní pěkné pestré vybavení a víc místa, jak věcí. Tehdá jsem ještě užívala Multisportku, to bylo fájn ☺.

V příštím díle, který bude trochu delší, koukneme na všechny závody, kterými jsem prošla, včetně Bohumínských StrongWoman ☺