Už se začínám pomalu otrkávat a dělat si oblíbený sparing-parťáky. Dnešní trénink byl plnej dojmů a náhodou mám čas si je všechny hezky za čerstva napsat - takže pojďme se podívat na to, co sem dneska prožil a co sem si z toho vzal, ať máte o čem drbat a o čem přemejšlet 😀

PŘEDEHRA

Za poslední tři dny jsem namakal v práci 40 hodin. Dvě šestnáctky a jedna osmička na recepci není až takovej nářez, jako tři osmičky na stavbě, ale člověk vstává v pět, usíná v jedenáct - a je tak nějak rád, že je rád. V práci nám totiž poodjeli brigádníci směrem k prázdninám, takže se střídáme tak nějak ve dvou s mojí drahou - a ta má taky svůj program.

Červenec a srpen jsem měl rozvrhnutý přesně tak, aby mi tréninky v Pentě vycházely na pondělky a středy dopoledne. Časný tréninky mi vyhovujou nejvíc, páč mam energii, lidí je míň a je pak víc času se protáhnout, páč nás pak nikdo nestřídá. To mi ale nikdo neřek, že Penta má cosi, jako letní rozvrh, kterej se liší od toho normálního.

Posralo se to. Takže můj jedinej možnej trénink v tomhle týdnu je od půl sedmý do osmi večer. A to je doba, kdy obyčejně padám na držku únavou. S přičtením pracovního vytížení nám vychází celkem strhanej, unavenej Méďa, co ale fakt půjde bouchat, i kdyby trakaře padaly (a taky že jo - k tomu se dostanem).

NEBREČ A JDI BOUCHAT

Kdo mě zná, ví, že místo kafe piju Caro, na energeťáky nesáhnu jak je rok dlouhej, nakopávače nepoužívám a medvídky si dávám tak na půl a to ještě míň jak ty energeťáky. Moje citlivost na kofein je v dnešní době hodně vysoká. Udržuju si jí naprosto záměrně, protože se mi to tisíckrát vyplatí přesně pro tyhle situace.

Takže si zabalim věci. Málem nechám doma rukavice. Pak ještě naštěstí zahlídnu zuby. No a že nemam suspík zjistim až tam, ale vždycky mě mlátěj spíš do hlavy, než do hlavičky, takže nevadí.

Moje první kroky směřujou k vietnamci přes ulici. Milá rodinka. Množej se rychlostí fretek na kokainu, ale ceny držej rozumně nízko. Sáhnu po půl litrovce zelenýho Monstra. (*Dramatická intermezo hudba.*) Platim třicet kaček, otevírám tu plechovku jedovatýho čehosi a než dojdu na zastávku a vlezu do tramvaje, je to ve mě.

Patnáct minut cesty tramvají na Poděbradskou a sem zpátky na scéně, bejby. Nástup pozvolnej, ale kope to jak mula po elektrošoku. Vylezu z tramvaje - a hele vono chčije. Ne-prší. Ne-leje. Chčije jak z konve. Jak z poloviny čekárny na urologii. Fakt moc. No a já v tričku, že jo, v teplákách, v botaskách a svým věrným BN snapbacku s kšiltem rošťácky vzad. A cesta do gymu kilák a kus dlouhá do mírnýho kopce a ve finále z prudkýho kopce. Paráda. Čvachtám si to Vinohradama na Žižkov. Že sem na Žižkově poznám podle toho, že baráky začínaj vypadat rozsypaně a lidi nasypaně.

V Pentě sem tradičně půl hodiny předem (jako, sakra, vždycky.). Sem tam tradičně jako první účastník hodiny, co má bejt po tý, co jede teď. A teď jede hodina speciálně pro závodníky Penty. Převlíknu se fofrem a pak dobrých dvacet minut stojim ve futrech a pozoruju legendy na tatami. Pešta, Guláš Lejsek, Ústřičák, Macek, randál dalších xichtů a jmen. Slintám tam jak děcko před cukrárnou a nevim na kterej sparing koukat dřív.

Za zádama se mi nebezpečně plní chodba a šatna. Kdo kdy byl v Pentě, ví, že aby se tam dostal, musí překonat dvoje dveře, tj. zazvonit na dva zvonky. Protože se Dan musí soustředit a kluci trénujou, poctivě na každý zazvonění klikám na bzučák a otevírám dveře. Jednou, dvakrát, pětkrát, dvanáctkrát... Moje lekce bude narvaná. To mě nepotěšilo. K dvacítce lidí. Asi pět prvocvičenců. Lichej počet zkušenějších borců. Fak.

Na to mam kliku. Vždycky bejvám lichej já. 😀 Oni se spárujou a já tam sedim. Oni tam spárujou a já dál sedim. Oni se tam spárujou a já tam celou tu dobu obvykle sedim. Ale budeme si fandit - třeba nebudu mít tu smůlu. Dneska. Vyjímečně. (Bezděčně se zamyslim nad cestou sem.)

AKCE

Rozehřátí klasickým běháním do kolečka. Miluju, když se Dan vždycky zakecává - klasická desetiminutovka o cca čtyřiceti kolečkách se nám krásně natáhne na nesourodý sekvence patnácti minut dysbalančních opakování po sedmdesáti kolečkách, a několika zajímavých částí odposlechnutých drbů - když probíhám kolem nich. Pravou ruku mam rozkrouženou jak zkušenej návštěvník PornHubu, kdy levá ruka tuhne jak jeho pracovní nástroj pod klávesnicí... (#Falickej-Ftip)

Klasický nácviky na zemi. Jedu jak Monstrum! - Mam randál Energy! Nebo jak to na tom plechu psali. Chvílema si hraju i na chytrýho a upravuju oponentovi techniku armbaru a trianglu, což se asi Danovi líbí. Bod pro mě - sledoval mě s různejma oponentama, jak se snažíme o techniku a nikdy mi neřekl, abych držel hubu. Takže se opět ukazuje, že moje teoretický znalosti přesahujou ty praktický. Teoreticky sem už mistr světa, sakra. Ale ta praxe je jaksi #chce-to-čas.

Jdeme na sparingy. Konečně. NO JASNĚ KURVA ŽE SEM LICHEJ! Mam na sobě rukavičky, v hubě zuby, vlasy čerstvě stažený - a sedim tam opřenej a čekám. Dan zavtipkuje: "Kluci tě mezi sebou nechtěj?" Vyndavám zuby a "Čekám, až bude nějakej z nich rozbitej, abych vystřídal.". Zasmáli sme se a čekám celejch pět minut kola. Nikdo se nerozbil. Sakra.

Ne, že bych přál někomu něco špatnýho, ale spárování je spárování hele. Kvůli tomu žijem, že jo. Pak se na mě usměje štěstí, respektive jeden z mejch oblíbenejch sparingů. Je mladší, lehčí, dává mi pravidelně na prdel a nepamatuju si jeho jméno. Možná mi ho ani neřek. Ale sme kámoši. Kdyby měl ségru, určitě bych jí znal. 😀

Taháme se tam skoro celý kolo, než se mi podaří strčit mu loket pod bradu a zamáčknout mu trubku. Viděl sem to v KFM - psal sem o tom předevčírem článek (tu) - a fakt to funguje! A pak nám cvakne kolo a já si kejvnu s jedním šikmookým zabijákem.

Myslim, že je Linh. (Tolik nevyužitýho prostoru pro rasově-stereotypní humor...) Byl hodnej. Jasně viděl, že ho nedávám, ale nechal se párkrát převalit (stejně sem zas za chvíli skončil pod nim, jak jeho mladá) a šetřil mě. Nic sem neodplácal, ale zapsal sem si tenhle sparing jako prohru. Je to fér.

No a pak tradičně jdeme do postoje s holeněma a velkejma rukavicema. Jako - zlepšil sem se. Zlepšil sem se o dost. Ale furt se u toho kroutim jak šesnáctka pod peřinou: #ruce-dole, #padám-do-toho, #neotáčej-hlavu, #těžký-nohy, #vytáčej-boky, #Dan-říká:-"Seš dlouhej, používej vzdálenost.", blablabla. Na to, že mam oranžovej z karate sem fakt hovno striker. (Možná právě proto?)

Inů - pak nastalo něco zajímavýho. S mým sparingem si nás Dan zavolal doprostřed tatami. Nikdy sem nedělal figuranta všem. Velká premiéra. No a von: "Protože si asi neuvědomujete, co děláte špatně, ukážem si to na vás vzájemně - a vy jim povězte, co je tam zle." A já měl začít. Nééé, okej: Přední, zadní, úkrok, hák.

"Nesleduje soupeře."

"Je moc blízko."

"Padá mu ruka."

"Krátkej úkrok."

Jo, jo, jo. Já vím, volové! 😀 Ale nemůžu si pomoct prostě no 😀 Naštěstí sme nebyli jedinej ufo-pár, kterej byl zavolanej "na kobereček". Byli sme první, to jo. Protože sme byli příkladoví. A to se počítá, že jo. 😀 U druhýho páru sem si taky zakomentoval - ještě těžší nohy jak já, padá do toho hlavou, tuhý boky. Už to začínám mít v očku. Teda pokud nejde o mě...

No a závěrečnej dvacet minut? "Obraťte si gard, spárujte jenom přední." - Ses dneska fakt dobře vyspal, Dane, co? Chápu, že nás to rozvíjí v nebezpečnejch situacích boje, že nám to alespoň trochu srovnává dysbalance, ale sakra...

Celej gym zkušenějších borců, někteří s ligovejma zkušenostma, se tam teď plácá jak banda Rusáků ladící formu dva dny před Silvestrem. Můj obrácenej kryt, okoukanej z kung fu, chvíli slaví úspěch, než dvakrát dostanu hákem do nosu (hlavně že si kreju bradu, kurva).

To už se nám ale sunou do gymu lidi na další hodinu, takže rychle do řady, pozdravit a palte do piče, ať se sem vejdem.

Pro sichra se Dana zeptám, do kdy mi platí permice. Vole a už neplatí, takže platim 150. Cááájk. Neprotahuju se, nesprchuju se, platim, letim. Mam mít ještě klienta a je to dost na fest. (Old Špajz to jistí - mam u sebe vždycky tu pixlu s medvědem. S čim jinym?!)

Cestou na barák naštěstí nepršá, mokro je ale všude. Hadry mi nestihly oschnout, že jo, a tak. Kouknu na mobil - aha, klient mi zrušil trénink, takže místo do Areny letim dom. Na baráku tradičně reflexní sprcha a vyházení hadrů, nasáklých potem tak, že je jde ždímat. (Někdy vám to natočim, jak vypadá poctivej trénink... a triko po něm...)

Letim pro ženu do práce, aby nešla noční Prahou sama, samozřejmě mam na sobě suchý jiný tepláky a jiný triko - hádejte vole co - no cestou zpátky zase zmoknem, sakra, i se psem. Nádhera.

Moje drahá udělala vejce se slaninou k večeři a ty mi tu stydnou po boku, protože musim sakra dopsat tenhle článek. Sem plnej dojmů. A mam pocit, že pořád ještě jedu na toho Monstra. Já tu plechovku neměl pít celou. Je jedenáct večer - a v pět zas vstávám na další šesnáctku. Něco mi říká, že to bude tvrdý vstávání.

Stálo to za to.

ZÁVĚREM?

Přestaňte se vymlouvat.