Je až s podivem, kolik lidí má tendenci myslet si, že trénovat druhého člověka je věcí snadnou a bezproblémovou. Stávám se mnohdy, k mé smůle, svědkem různých tragikomických výjevů, kde se jeden hubený kluk snaží přesvědčit druhého hubeného kluka, že tímhle naprosto nevhodně vybraným (a špatně provedeným) cvikem získají kýženou svalovou hmotu raz, dva - až osm opakování. Jak poznat skutečnýho trenéra od blbouna, co si na něj jen hraje?

Obecnou poučkou je, že než-li se kdokoli dotkne činky, měl by na sobě alespoň dva měsíce pracovat s vahou vlastní. Chlapec, který neprovede jediný poctivý klik - kroutící se na bench pressu s prázdnou osou - nejen že vypadá dostatečně komicky k tomu, aby se ve fitness centru už nikdy neobjevil, ale zároveň efektivně pracuje na svém osobním postupu - směrem ke zmrzačení. Na tuhle smrtící začátečnikou motivovanost máte článek zde.

Všichni jsme začínali na časáku...

Jednoho krásnýho dne na podzim (bylo kolem nuly a mrholilo) zamířil jsem po hodině tělocviku cestou z tělocvičny do školy zašel k trafice. V roce 2009 jsem si koupil svůj první svaloušovskej časák - Muscle&Fitness s Frankem Mirem na titulce. Tak nějak by se dala dohledat moje první sportovní motivace, moje první chuť něco dělat. Ani netušim co mě tam tehdy popostrčilo - asi osud, nebo Heimdall...

Hned týden na to se mi dostalo od spolužáka Kozojeda krásnýho vystřízlivění: "To, že si koupíš časák, nic neznamená - to musíš do toho gymu." Kdyby mi to tehdy Kozík neřekl takhle do xichtu a nezranil mé jinošské křehké já, asi bych se k těm činkám dostával podstatně dýl. Jenomže ne každej začínající cvičenec má svýho Kozíka (díky za něj). 😀

Časopisy, které se mladé cvičence snaží přesvědčit, že předkládané anabolicky nahoněné postavy lze získat jednoduchými cvičebními programy a nejnovější řadou předražených doplňků, motají těmto nezkušeným a ve věci nevzdělaným hlavy, a co hůř, "vzdělávají" pseudo-znalce v oboru, kteří mají poté pocit, že po přečtení dvaceti až dvaadvaceti čísel daného časopisu, mají právo na to, začít si říkat osobní trenér. Přesně tohle byte jako začátečníci neměli dělat. Víc v článku tady.

...

Opomenu fakt, že já osobně jsem se na tuto roli připravoval od sedmnácti let několikrát týdně a v průběhu za tři roky získal bakalářský titul v oboru Sportovně Kondiční Specialista na vysoké škole; zásadní otázkou je - opravdu se může z člověka stát pouhým čtením časopisů a osobní zkušeností odborník?

Ne všichni u časáků končíme.

Ano, kupodivu všech, co nyní čtou, ano, ale jen a pouze na provádění určitých cviku, jezení určitého jídla a očekávání určitých výsledků. Dotyčný chápe význam akce a reakce a naučil se jistým způsobem se svými znalostmi manipulovat, ale má tak dokonale úzký pohled na celou věc, klapky na očích způsobené pouze lineárním vzděláním, že pokud mu do praxe přijde člověk abnormální (chápejme po zranění, nemocný, podprůměrný, nadprůměrný atd.) - neví si rady.

A aby dotyčný neztratil tvář a renomé, rozhodne se přijmout i takovéhoto cvičence, protože naše práce je pouze o jménu. A tady se dělí Trenéři od Blbounů.

Všimli jste si někdy, jak všichni tito "odborníci" nosí bandáže kolem velkých kloubů, jejich cvičenci postupem času také - a všichni říkají, že to ke sportu prostě patří?

Po škole a získání titulu jsem dva roky pracoval s obecnou populací a kancelářským syndromem. Další dva roky se vzpěrači, liftery a fightery. Nyní utrácím desítky tisíc za další zdroje vzdělání: literaturu, překládám si články, videa a dokumenty, chodím na kurzy a semináře. Vytváříme na BL síť externích poradců, účastníme se maxima možných srazů SK Zlobr a honíme zkušenosti po republikových závodech IPF.

Když se mě někdo zeptá, jestli už teda znám všechno, stejně dostane odpověď, že ne.

Takového odborníka, co si myslí, že ví všechno, bych si vzal na slovíčko stranou - a přes hlavu nějakým těžším kotoučem. Nejdůležitější je vždy si uvědomit, že občas se vyskytne věc, na kterou nemám. Trenér by měl být dostatečně uvědomělý na to, aby dělal svaly, ne problémy. Aby pracoval na lidech, nikoli na egu. Blbouni prostě vidí tuk - protein - prachy - další...

Trenér a Blboun - jak si vybrat

Protože už jsem opravdu vytočenej na to, kolik Blbounů si myslí, že po víkendovým kurzu ví všechno a může si říkat o peníze za nějakou radu, sepsal jsem pár základních Blbu-vzdorných pravidel, kterými se dá řídit, při výběru Trenéra.

1. Dobrý trenér má spokojené klienty. Lze je dohledat (třeba v komentářích na FB) a optat se jich. Dobrá práce se chválí sama.
2. Dobrý trenér má dobrý blog, instruktážní videa, zajímavé příspěvky na soc. sítích - jakkoli prokazuje, že v té hlavě něco má. Trenér bez blogu nebo video-kanálu ví prd - a tak prezentuje jen svou postavu, ceník a kontakt.
3. Dobrý trenér automaticky nemusí být dobrý závodník! Hodně lidí si myslí, že jakmile má člověk tisíc medailí, bude dobrým trenérem - kravina. Umět zvednout slona neznamená umět někomu vysvětlit techniku zvednutí slona, mít trpělivost se začátečníkem, nebo být milý a umět motivovat. A naopak - skvělej trenér nemusí mít závodní ambice.
4. Dobrý trenér má zdroje. Má moře zdrojů. Když se ho na něco zeptáte a on mluví, mluví a mluví - a pak zakončí větou "Třeba tahle kniha o tom dobře pojednává... nebo tahle..." - je jasné, že ví, o čem mluví. Blboun mlží a pak řekne, že se podívá do skript a uvidíte příště...
5. Dobrý trenér se orientuje alespoň základně ve steroidech. Já vím - zní to kontroverzně, ale nemůžeš dělat sport dostatečně na úrovni, pokud o tom nic nevíš. Nemusíš to brát, nemusíš to schvalovat, ale pouze tehdy, pokud trenér o těchhle věcech něco ví, můžeš si být jistý, že se pohybuje mezi vrcholovými sportovci. Blboun z Horní Dolní, co v životě neviděl závodní podium, bude mluvit jen o tom, že sypka se ho netýká...
6. Kontakty. Dobrý trenér ti umí doporučit další desítky dobrých trenérů. Vážně. Málo kdo to dělá, protože konkurence, že jo, ale kdo se pohybuje ve sportu dostatečně dlouho, prostě kolem sebe nakupí moře kolegů. A pokud není Trenér pako, rád z těch kolegů třeba někoho doporučí.
7. To, co může být u Trenérů a Blbounů na první pohled shodné je minulost a zkušenosti. Oba můžou trénovat lidi roky, desítky let - a mít plno historek o tom, jaký to bylo; co tehdá letělo a tak. Při druhotné analýze ale člověk začne rozpoznávat kdo je kdo vlastně celkem rychle. Jakpak? Trenér mluví o konkrétních věcech, co mohou pomoci i dnes. Ví to. Přemýšlel o nich. Pokračuje v nich do dnes. A Blboun tu historku říká, aby si prostě před klientem trochu zamachroval...
8. A konečně - dobrý Trenér se vyzná ve vícero sportech - jeden je samozřejmě primární a ostatní sem tam občas. Blboun netuší - mimo to, co mu vyfotili v časáku, nezná nic...