Znáte to. Člověk má předepsanej trénink, cviky, jejich přesný pořadí, rozepsaný váhy, série a opakování. Ale nějak to dneska nejde. Nevím - možná jsem se špatně vyspal, možná jsem to minule trochu přehnal, možná málo sachrů během dneška. Ale já tam mam jasně předepsáno, co mám jet. Co teď?
ORIENTACE NA VÝKON
Jedním ze základních problémů sportovců, je jejich charakterová potřeba překonávat se, vysoká pracovní disciplína a věrnost výsledku. (Někdy je to plus, ano - většinou ale mínus, když se to přežene.) "Je jedno, jak se cejtim, já tady mám napsáno, že musim zvednout váhu pro příští sérii, i když už tuhle jsem dotlačil už nadoraz." To zvládnu, to hecnu, ještě to chvíli budu protahovat, dám si delší pauzu, složim se pod osu, klesnu, a zařvu si do toho... no a pak to zahodim, páč jsem to samozřejmě nedal. To mi moje tabulka neodpustí.
Je to někomu povědomý? Dneska si popovídáme něco o tom, co znamená poslouchat svoje tělo. A to především proto, že se nám v tom sportu nějak rozmohlo ono slavný "No Pain, No Gain.", v českým překladu něco jako "To je jedno, jak tě to bolí, hele, protože i když bolest a únava značí, že je něco špatně, ty tu bolest prostě překonej, protože tvůj tréninkovej denník to potřebuje."
Hele - tělo vždy reaguje na dlouhodobé opakující se impulzy víc, jak na jednorázová velká gesta. Jeden trénink, který nejde podle tabulky, nic neznamená - pokud to nehodláš hecnout.
INTUITIVNÍ TRÉNINK
Mým názorem je, že kombinace intuitivního tréninku s racionálním tréninkovým plánem má nejlepší možný výsledky, kterých člověk může v dlouhodobým hledisku dosáhnout. Svýmu tréninkovýmu plánu věnuju vždycky minimálně jeden večer příprav. Kombinuju veškeré dostupné Primal Fitness pomůcky (pro neznalé zde), velkou osu a základní kali v přesným poměru:
- v královských cvicích všech těchhle tří základních přístupů
- naskládaných tak, aby se projelo celý tělo v každým tréninku
- avšak s dominantním zacílením na důležitý partie v průběhu týdne.
No ale za boha k tomu nepíšu série ani opakování přesně. Vždy rozsah, například 8-10 opakování po 4-5 sérií. Váhy mám v hlavě od minula. (Ego nezapomíná.) A můj trénink, byť má stejnou rozumnou skladbu, svůj objem nafukuje a sfukuje podle toho, jak se jednoduše cejtim. (O tom jsem psal víc zde).
Když mám málo sil, vůlí jsem se dokopal vůbec do gymu (nebo garáže - v období korony), mám v hlavě vždy to nejdůležitější - a to je cíl. Ne dnešního tréninku, ne tohohle týdne - ale můj nejvyšší tréninkový cíl, ke kterému se chci neustále přibližovat. Totiž právě ten mě drží na správné cestě, i když si občas dovoluji nedržet se celou dobu přímo na ní. Protože prostě život, že jo.
A hned si vysvětlíme důvody, který mě vedou k tomuhle malýmu chaosu uprostřed fašistickýho řádu výkonnostního sportu:
HYBRIDNÍ TRÉNINK
1) HOMEOSTÁZA
Znáte to - vždycky je potřeba držet v životě rovnováhu, aby to fungovalo. Je jedno, jestli vás extrém z jedný nebo druhý strany ovlivňuje tak nebo onak - extrém nikdy není dobrej. Nikdo nemá rád sportovce, co se drží s tou fašistickou přesností svých tabulek a návyků. Ono to dost deformuje i mentálně. (Všichni máme takovýho toho kámoše, kterýmu pípá budík na jídlo - a vždy má po ruce krabičku s jasně naváženým středně velkým rajčetem atd.) A zase na druhou stranu cápek, co k tomu přistupuje lážo-plážo, nikdy nebude mít výsledky. (Takovým se říká amatéři - a nemaj na našem blogu co dělat!) Rovnováha tě udrží v realitě, což je pro dlouhodobý výkon to nejdůležitější; a přitom tě bude neustále posouvat. 🙂 Není to o tom, posunout se za 14 dní o kilometr a pak tam kvůli nepředpokládaným věcem na měsíc zastavit. Je to o tom, každý týden urazit 500 metrů.
2) TABULKU NA PŮL ROKU DOPŘEDU NENÍ KONDICIOGRAM
Tělo není (bohužel) stroj. Ne vždycky podá tak dobrý výsledky, jak od něj očekáváme - a důvodů může být milion, který nevíme, neovlivníme. A bacha zas na druhou stranu: ne vždycky ho vyčerpáme tréninkem, co máme předepsáno - a dá se tam nasunout něco navíc. A tam by bylo zase škoda ten potenciál promrhat, kvůli tabulce, že jo. Prostě nádech, výdech, jak se cejtim? A upravovat to jde samozřejmě i v průběhu tréninku. Takhle já vlastně dělám osobáčky. "Dneska by to šlo."
3) TO NEJDŮLŽITĚJŠÍ - POZNAT CO MI TĚLO ŘÍKÁ
Odhadovat jeho síly. Umět s ním zacházet. Umět ho poslouchat. Svoje limity znát, umět se k nim dostat, občas je překročit. Dobří sportsmani ví, že mají v provedení cviku něco o centimetr jinak, aniž by jim to někdo musel říkat. Vnímají celkovou i segmentární únavu. Tady je to nějaký staženější něž obvykle. Tohle je přesně tak, jak má být. To je ten nejdůležitější um na celej život, co se hodí až do seniorského věku.
Pochopit tuhle lehce spirituální schopnost je mnohem víc jak, jak pochopit základy matematiky 25 + 25 = 70.
Nápověda: osa má 20.
Kubánští vzpěrači vždy ukončovali série po prvním opakování, kdy došlo ke zpomalení cviku. Pojďme si říct, že svý doby to byli nejlepší lifteři světa. A proč to kluci opálení dělali?
Protože statisticky nejvíc zranění a aspektů přetrénování člověk nabírá v posledních vydřených opakováních. Tak se jim prostě vyhni - dělej tělo, ne ego.
4) NIKDY NEDOMYSLÍŠ VŠECHNO TAK, ABY TO DOKONALE ZAPADLO
Trénink, strava, odpočinek, podpoření regenerace, suplementace, spánek. Někteří ještě sypkařský cykly. Já sám osobně po deseti letech natvrdo u sportu a na full time IČO tohle nedokážu definovat na příští čtyři dny, natož abych to plánoval na celý období, když mě nikdo nesponzoruje, neustále netestuje krev a moč, když nebydlím ve vysokohorský tělocvičně uprostřed odlehlý čínský provincie.
Je potřeba tam mít určitou flexibilitu. Nežijeme ve vakuu - jeden špatnej den v práci a vuala, všechno jinak. Umět improvizovat, najít hybridní řešení - to postupně dělá z rekreačního cvičence (tj. cvičence, co někde dostal svůj plán a podle toho prostě jede) skutečnýho znalce sportu - sportovce (tj. cvičence, co vytváří, realizuje a upravuje svý plány - a má výsledek).
Možná bych mohl i říct, že za všech okolností se držet tabulky je známka začátečnický nedůvěry v sebe sama a amatérismus...
5) PRINCIP ŠOKOVÁNÍ SVALOVÝCH VLÁKEN
Většina lidí se po delší době bojí stagnace - stavu, kdy tělo přestane reagovat na trénink, protože se přizpůsobilo režimu, a po dosažení určitý úrovně nechce dál. Kulturisti přestávají nabírat, Boxeři nezvládají dýchat, lifteři se dostanou na váhu, kterou nejde překonat ani o půl kila a tak dál.
Při násilný snaze to překročit dochází k selhání, bolístkám, vyhoření atd. Ale když máš trénink nejen v cyklech, ale prokluzní i v objemu jednotlivých jednotek (jen si dáváš pozor, aby to rostlo v řádu týdnů, abys nelenivěl), nebudeš se muset strachovat záseku. Dost s tím souvicí i následující:
6) ZNALOST SVÉHO SPORTU
Alternativní cviky, reakce těla na určité pohybové vzorce, procítění svalů při změnách vah, změna rozsahu (hloubky) cviků, alternativní pomůcky, fyziologicky nejvíce vyhovující varianty atd. Budu-li několik let nadhazovat jenom velkou osu, tělu to dá hodně, ale ne všechno. Kdo zkoušel velký cviky se řetězama? Kdo dřepy s macatým kettlem (goblety)? Kdo si občas obstřídá HighBar, LowBar, přední i ruskej dřep? Nebo si hrát s Šutrem? Najednou zjistíte, že vaše tělo je rostlý víc pro cviky X, než pro cviky Y. Dávaj vám víc, rychleji regenerujete, vuala. Ale to je musíte vyzkoušet! 🙂
Ne každý se zamýšlí nad vlastní antropometrií nebo programingem. A vlastně není ani potřeba drtit se to nějak do hloubky - pokud si poctivě nasbíráš zkušenosti.
ZÁVĚREM
Aby člověk získal onen "pocit", chce to spoustu praxe a spoustu práce. Vždycky je nelepší začínat s trenérem, nebo na skupinovkách a tak dál. Tam má člověk jistotu, že si ten pocit vytváří ve správných polohách, při správných vahách a tak dál.
Potom může zkusit vlastní tréninky. Jeho pocit jej bude řídit, navádět ke správný technice a správnýmu procítění.
A ti, co v tom pokračují ještě dál, už pomalu můžou začít trénovat ostatní. Ale to se bavíme o neustálým vzdělávání a především létech pravidelnýho pohybu.
Pocit stability ve cviku. Pocit technické správnosti. Pocit správného rozsahu cviku. Pocit poměru váhy k opakování (s touhle vahou dám technicky max. tolik opakování). Pocit segmentální únavy (dneska mám nějak unavenější záda, upravím ten cvik, aby zabíraly míň). Pocit celkové únavy (dneska je to slabší, musím stáhnout objem tréninku). Pocit efektivní regenerace. Tak nějak bych definoval ten základ.
