Penta Gym. Kdo nezná? Pokud se člověk zajímá o MMA, znaj všichni. Neni moc gymů, co by vychovalo tolik šampionů, jako Penta a mistr Barták. Protože se rád nechávám mlátit, rozhodl sem se, že se ze svý amatérský úrovně nejlíp dostanu, když vletim po hlavě mezi profesionály. Ježiš já dostal tak do držky, že sem si hned musel koupit permici na dvakrát týdně! Jaký to tam je?

EDIT: článek popisuje první cestu do Penta Gymu, když ještě sídlil v garáži na Jiřího z Poděbrad, 2017. Momentálně je Penta přestěhovaná do Hostivaře - článek ponechán z nostalgických důvodů.

JAK TAM?

Začneme od začátku - chystal sem se do Penty několik týdnů, ale pokaždý mi to něco pokazilo. Nejdřív rýmička, potom státní svátek, nakonec změny v práci. Ale dostal sem se tam. Neměl jsem totiž zájem o jakoukoli hodinu - cílil sem na dopolední hodinu od 10ti do 11:30ti. Moje úvaha byla následující: v Prime Time časy od 17ti do 20ti většinou chodí mainstreemoví cvičenci. Zájmoví rváči, hobbíci a tak dál.

Dopolední hodina nebude narvaná obvyklou populací, protože je obvyklá populace v práci. Můžeme předpokládat tedy vysokou koncentraci studentů vysokých škol, podnikatelů a trenérů - tedy lidí, co mají čas na to, věnovat se tomu mlácení mnohem víc.

A trefil sem se. Cesta proběhla z Vršovic bez problému a najít to cestou od náměstí Jiřího z Poděbrad je pro průměrnýho venkovskýho balíka, jako je moje maličkost, otázka malýho sepsanýho taháčku a přirozeným smyslu orientace doleva-rovně-doprava-doprava.

Slyšel sem názory, že se to blbě hledá, ale ku podivu ne - našel sem ten správnej průjezd celkem hladce. Fakt, že to není vidět přímo z ulice může sice při hledání na google street view trochu postrašit, ale je to hned vedle baru, naproti hulič-šopu. A tam stojí jen jeden průjezd, že jo.

Zde proběhlo moje první setkání s Penťákem. Potkali jsme se na chodníku před průjezdem s úmyslem vřítit se dovnitř. Zastavil sem se a pokynul už od pohledu dlouhodobějšímu členovi, aby šel první. Poznali a identifikovali jsme se beze slov. Oba nacpanej bágl přes rameno, oba rozmlácený xichty, oba v černým - bylo jasný, že jsme stejnej druh 😀

Rozdíl byl maličko v tom, že ona byla ona a já nebyl zrovna oholenej. Zde díky bohům za jejich zásah, protože najít průjezd neni takovej problém, jako najít vlez do gymu samotnýho. Člověka totiž upoutá ihned od vrat něco, co připomíná garážový dveře s logem Penty. Ale vchod je jinde (Jak řekl Buzz Rakeťák v Příběhu Hraček 3 "Vlevo ve stínu!"!) skrze klasický dveře a takhle po ránu navíc musí člověk zazvonit na neoznačenej zvonek, aby se dostal dovnitř. Kdybych jí nepustil (neptal jsem se na jméno), asi bych si zatrapčil že nevim co a jak.

PRVNÍ TAM - POSLEDNÍ VEN!

Byl jsem v chlapských šatnách první. (Jak sem psal v Návodu Rváče - první příjdeš, poslední odejdeš.) Kdo čekal vymazelný prostředí připomínající zázemí BBC s řadou wellness doplňků, je vůl. Příjemný hárd stájl prostředí - stěny, věšáček, židle a podlaha. Co by člověk sakra víc chtěl.

Na tatami sem byl druhej - zmiňovaná holčina mě předběhla, sakra. Každopádně začínám se postupně rozehřejvat, abych něco předvedl. Vede nás sám Dan osobně, takže bych se nerad uvedl jako totální dřevo hned na první návštěvě. Sál se postupně plní známejma i méně známejma jménama a přesně na čas začínáme.

Rozehřátí standartní - rozběhat se, v průběhu všechno rozkroužit. (O tom jsem psal i tady.)

Dost nepříjemný mi bylo "Dejte si deset." - všichni padali k zemi a já si říkal, že v průběhu toho všeho běhání těch pár kliků dám, ale voni zas začali lítat nahoru. Zasraný angličáci! Na konci rozehřání sem si říkal, že potřebuju nabrat trochu fýzu, abych po rozcvičce zvládl ještě cvičit, ale pár minut na individuální do-rozehřátí mi pomohlo se vydejchat.

DRILLY A SPARING

Jelo se drilovat. Základy jsem tam měl, takže sem dokázal něco předvést. Sparing mi to na prvních pár pokusů musel nakrokovat, ale pak mi to lítalo samo. Párkrát na nás koukl i velkej šéf a nic neopravoval, což mě potěšilo, protože po technický stránce si moc nefandim - to všichni víme z pravidelnýho pročítání blogu, že jo...

Pak ale nastalo skoro hodinový peklo, kde sem na rádoby únavu po rozcvičce s láskou vzpomínal. Válení se na zemi s postupně třema různýma oponentama. Menší, silnější; stejně velkej, lehčí; vyšší, těžší (především v tuku).

Nejdelší sparing byl na cca dvě minuty převalování, nejkratší deset vteřin. Pokaždý sem to prohrál. Velice příjemná zkušenost. Ne, vážně - když chlap prohraje s o patnáct kilo lehčím klukem, co neměl za život na víc jak dvě baby, hodně se zamyslí nad technikou. Dostal sem ho pod sebe, začal sem mu to solit na hlavu ze všech stran - najednou ležim a ruka se mi chce odervat od těla. WTF?! Musel sem si s nim plácnout.

Dost zrušenej ze zdánlivě nekonečnýho povalování jsme šli do gardu na omlacování. Tady už mít co, tak bliju. Čtyři minuty neustálýho dotírání ze strany schopnějších a tvrdších chlapů (já byl fakt už měkkej jak středně ocumlaný žužu, že ani ruce sem nedržel pořádně nahoře), mi umožnilo sáhnout si blíž ke dnu, než za poslední půl rok tréninků cokoli jinýho. Jo a mam pár nových sexy modřin... Vypadám jak dalmatýn. A to sme měli tlustý molitany na rukou i na holeních.

Únavou mi začaly padat ruce - drc, prc - zleva, zprava. Strkám ruce rychle nahoru - drc, prc - to samý na žebra. Neustálý take downy. Polovinu času sem vůbec netušil, kde oponent je - a to měl první metrák a druhej ještě tak o deset kilo víc. A to je zážitek, když letíš vzduchem a hned potom, co přistaneš na zemi, tahle váha přistane na tobě. Ke konci sem se zvedal už jenom proto, že sem prostě jenom kurva chtěl - ani ne tak pro to, že bych měl tendence mu to nějak vracet. Stejně jenom dostanu na držku a zas si lehnu. Ale jo - asi mam málo tvrdýho sexu, nebo mam rozvinutou osobnostní poruchu, ale bavilo mě to.

HODNĚ CO SE UČIT

Ze spárování ve stoje mam sedřený pravý obočí, fialový levý ucho (první drc, prc zleva zprava) - a namožený spodní levý žebra a flekatý pravý žebra kousek od solaru (druhý drc, prc zleva zprava). Dostalo se mi pochvaly za jeden dobře usazenej loket (poslal sem ho tam z rotace) a z počátku mi dobře vycházel ducking, ovšem kontra údery z toho vycházející neměly většinou dobrej směr.

A když to okoukali, většinou mi tam poslali zvedák, což by mi nevadilo, nebo takedown, což sem nezvládal. (Drowning Pool - Let the Bodies hit the floor :D) Mlžně si taky vzpomínám na jeden ukázkovej superman punch, kterej sem oponentovi prorval skrz kryt.

Poprvý za život sem si uvědomil, jak je v krizových situacích člověk rychle přenastavenej na mód jednoduchýho fungování. Úplně sem cejtil, že už nechci kontrovat, protože mi pak nezbejvá síla na krytí. Když sem ten pocit zkusil překonat a poslal tam místo slabšího kontra-úderu silnější obloukovej kop - zasáhl sem sice, ale tělem projela taková zasraná vlna slabosti, že hned na to se mi zatmívalo.

V posledním (druhým) kole sem zahlídnul časomíru třicet vteřin před koncem. Řekl sem si, že to hecnu a (nevim, kde sem je vzal) vrazil sem poslední síly do několika rychlých úderů v kombinaci. Oponenta sem překvapil a donutil ho udělat pár kroků dozadu. Nicméně můj akční výron skončil dvacet vteřin před koncem, takže když se oponent rozkoukal, usmál se (asi potěšen mým výkonem) a zrubal mý totálně vyšťavený já - aby mě při odpípání časomíry poplácal a pochválil.

CO Z TOHO?

Přiznám se že po druhým čtyřminutovým kole sem si prostě lehnul, zkusil roztáhnout ruce, abych měl volnej hrudník (ovládal sem ale jenom jednu ruku) a prostě dejchal. Možná třicet vteřin sem prostě nedokázal tělo přimět k akci, než sem se dokázal posadit a po čtyřech jít stranou. Nepokládám se za úplně netrénovanýho, ale do hajzlu - cože?

Závěrečný stínování sem měl ze začátku těžkopádný, ale nějak mi pomohlo se vydejchat. Že se jedná o dost dobrou metodu vyvolnění po náročným tréninku mi došlo až zpětně. Plíce pustily křeč, tepovka slítla a svaly se uvolnily - přesně tak to má bejt. Konceptuální skladba tréninkový hodiny a půl je teda promyšlená do detailu a popravdě - nemůžu říct vlastně za celou věc nic proti.

Prostě sem si koupil permici a další tejden znova.

Familiérní chování mi je vyhovující, prvotní kontakt hned s nejvyšším guru je motivující a chlapi (a holčina) mě mají co naučit - jejich přístup je až fotříkovskej 😀 "Až tu budeš půl rok, pude ti to líp. Poď - znovu." - je to příjemnější, než vzájemně konkurenční atmosféra, co sem nasával v jiných gymech.

Když k tomu člověk připočte, že je těchhle pár metrů čtverečních rodištěm šampionů a že ta cena je veskrze srandovní, neexistuje důvod, proč do toho nejít.

V životě bych nevěřil, že na uchu jde udělat modřina...