Takže konečně je trochu času se maličko ohlídnout za nedávnou akcí a trochu se pohrabat v minulosti k získání náhledu jak dál, kde zabrat, co udržet a tak podobně. Vezmeme to z pohledu obou a vezmeme to hezky od začátku do konce. Případný čtenář může nachytat trochu inspirace a nějakou tu slinu, až bude DLC Vol.3 🙂

(Kdo nás ve videu najde? 😀 )

JAK JSME SE TAM DOSTALI?

Jelikož je moje drahá už nějakou chvíli klubově činná v oblasti PWL (SK Zlobr), přišla jí na FB zpráva od samotnýho pořadatele závodu, mistra Lupače, největšího to pořízka na naší PWL scéně. Jednoduchá pozvánka s upřímným tónem. Ve výsledku se Lupač snaží přiblížit PWL obecný populaci a postupně ho popularizovat. Něco ve smyslu "Nemusíš bejt nasypanej, nemusíš tahat tuny a nemusíš bejt chlap, abys mohl dělat PWL", což samo o sobě je pěkná myšlenka, se kterou nejde nesouhlasit. (Není nezdravý tahat váhy, je nezdravý tahat je na výkon, nicméně nejen o výkonu je sport.)

V rámci toho uspořádal již podruhé něco, co lehce připomíná Spartan Race, jen v jiným sportovním tématu - totiž akci, kam se může přihlásit naprosto každej, kdo uzvedne víc jak 25 Kg, s lehce povolenejma pravidlama, bez nějakýho zásadnějšího tabulkovýho umístění.

Na startovce se sešlo všechno, od naprostých amatérů přes nadšené cvičence až po profesionály a nasypaný zvířátka. (Dokonce se objevil i jeden bourák s DMO, co utáhnul taky pěkný váhy, všechna čest!) V davu i na podiu jsme našli hodně známých tváří (známých nám i obecně) - a tak bylo vidět, že z český zvedací scény dorazilo dost lidí, tudíž se plán vlastně povedl.

Ihned od začátku paní Medvědová nadšeně mluvila o zúčastnění se, přeci jen má trochu víc nazvedáno, než já - a protože se mi myšlenka líbila, i když moje výsledky v mrtvole nejsou oslnivé, jop, proč do toho nejít a nepodpořit scénu, že jo. Nejde tu tolik o ego, jako o "sportovci sobě, sport všem" - v tomhle jsem možná až moc Sokol-mentality. 😀

Pětikilčo startovnýho nebylo nikterak zatěžující, navíc s příslibem slušivýho trička s nápisem na míru a medailí za účast do toho šel člověk bez jakýchkoli bolístek na duši.

PŘÍPRAVA

Na přípravu jsme měli 4 týdny. Já okamžitě najel na EasyStrength - tréninkovej postup s malým obsahem tréninkový jednotky - a mořem tréninkových jednotek v týdnu. Byl jsem v gymu 3-5x týdně, piloval sumo techniku a tak dál. Moje drahá jela po vlastní ose dost podobně (nebyl čas a prostor trénovat společně) s malou pěti denní ženskou pauzou. (Tyhle věci nikomu nezávidim, kór v přípravě.)

Oproti mý standardní boxerský udržovačce (poslední tři měsíce jedu dysbalanční srovnávání a pytel, než se vrátim do Penty rovnej a výkonnej) byl tenhle trénink naprosto jinde. Určitě o tom ještě sepíšu článek.

Nutno říct že sto kilo na ose se mi zlepšilo pomocí novýho způsobu tréninku náramně - najednou je tam hodně jistoty, házim s tím jedna radost. Vyzkoušená maximálka v gymu byla 130Kg. U mojí drahé polovičky jsme došplhali až na metrák. #LiftingPrincess 😀

SLEČNA MÁ PŘEDNOST

V den závodu jsme klasicky rozlámaně vstali, vyvenčili psa, vyrazili na místo, nechali se navážit. Trochu ovlivněni okolím jsme šli do spodního prádla, proč ne, že jo, kdy Medvědice schytala pár obdivných pohledů a já že "jsem nějak počmáranej". Hej, tomu se říká umění, kámo! Po vážení, bylo tak devět, na chvilku lehárko. Začíná se v jedenáct.

Slunce svítí, ptáci řvou, hromady lifterů kolem snídaní se cpou. Dali jsme si gáblík a čekali, kdo nám co z organizace řekne. Bylo skoro jedenáct. Nikdo nic neřekl. Jako mnoho dalších jsme se nervózně začali sunout k vývěsce, co se teda jako děje - a jen tak mimochodem ženská kategorie začíná za deset minut a první v kategorii je Johi.

Takže stresová rozcvička, dva pokusy o zvednutí šedesáti kil (základní váhu jsme oba dali na jistotu) a rychle na podium. Pokus platný, jak jinak, že jo. Chvilku zápasim s lístečkama, tenhle systém ještě neznám, jsem tu poprvý. Nějak to vyřešíme v grupě kamarádů (ale já to furt moc nepobírám).

Rychle zpátky do rozcvičovny. Zvedli jsme váhu o dvacku, chvíle příprav, vyrvala tam osmdesát kilo. Záznam do papírku, předání organizátorům, minutu na to podium - pokus platný. A co teď. Naložil jsem v rozcvičovně Johi 90Kg, řekl jí, že je to metrák, postavil jí k tomu a nechal jí to zvednout. To už se tvářila, že je to těžký, ale technicky všechno správně. Nepovolila záda, nevyjel jí zadek, zapakovala.

Opět v rychlosti na podium, tam jí naložili rovnej metrák, vyběhla tam - a zvedla to, jako by to bylo šedesát kilo... Trochu vejrám, ale ok. Když šla dolů, řekla mi, že to bylo nějak lehčí, než v rozcvičovně...

...

?!

Podium dělá s člověkem divy.

NÁSLEDNĚ PÁN JDE DĚLAT OSTUDU

To už sem já za polovinou rozcvičky - mezi pokusy sem se válel na rolleru a když sem si vystál frontu v rozcvičovně zvedl sem i osu. Jsem druhej na řadě v následující kategorii. Moje drahá brzy-žena mezi tím dorazila a začala mi vysvětlovat jak je to s těma lístečkama na zakládání váhy organizátorům.

Do deseti vteřin kolem ní bylo dvacet chlapů, co jí viselo na rtech - málo kdo chápal, proč máme tři lístečky, na každým okýnko pro tři pokusy. (Asi to je na ligových soutěžích jinak, anebo tam byla fakt hromada amatérů, což by byla ta lepší možnost 😀 ) Ale pochopili jsme to všichni a moje drahá, páč už má odjeto, a páč já na prvních závodech začínám trpět klasickou závodní nervozitou, dostala na starost moje lístečky.

Jdu tam. Metrák je v pohodě. Trochu nervózně tam vlítnu, postavim se k tomu, pokus platný, jdu dolu. Nedělám moc velkou šou, teprva se učim, co to znamená, být vidět. (Zlatý zápasení, tam se situace může otočit každou chvílí, tady ne.)

Druhej pokus na 120Kg. Už mě chytá nerv. Moje dlouhodobě stažený hamstringy (kdo mě zná, asi ví, že mam klasický boxerský dysbalance, se kterejma válčim roky) začínaj nadávat, takže ze suma jdu na polosumo. Nemám naštěstí moc času přemejšlet, věnuju se rolování těch bědovačných mrch na zadní straně stehen a vuala - opět mě volají.

Houknu na ženu - moje věty jsou jednoduchý, jedno-slovný. Jdu tam. Vyrvu to, pokus platný. Dostáváme se na místo, kde se mi nelíbí - při tréninku mě hlava nad 120Kg od posledního pokusu o maximálku moc nepustila. Nějak jsem si zafixoval, že 130Kg je moc a přestal jsem si věřit.

Slezu dolu, ptají se mě na třetí pokus. Padl názor, že dám bez problému i 150Kg. Že 135Kg je tam ještě určitě, a tak dál.

Trochu se mi klepaly kolínka (jo, proč to nepřiznat :D) a prostě sem řekl, že tak 130Kg max a šel sem zase rychle do rozcvičovny se proválet, nechajíc hlouček pod podiem to zařídit.

Proválel jsem nohy, sedl si do kouta a čuměl do země. Znatelně se o mě pokoušela nihilace - takovej ten stav, kterej tě namísto nabuzení (aktivace) při závodech ubije. Chytře jsem si nevzal sluchátka, aby mi k naprogramování agresivity pomohla hudba. Veškerý zdroje nasrání, co jsem si dokázal vytvořit, válčily nepříjemně vyrovnanej boj se strachem ze selhání před lidma, před sebou, blokem v hlavě a tak dál. (Tyhle pocity znám z MMA, ale opět - v PWL je to jiný, tam jsou tři stupňující se pokusy. V MMA je jenom jeden. Tady je víc času se posrat.)

Cíleně jsem si nezkusil danou váhu zvednout. Kdyby mi to nevyšlo v rozcvičovně, na podiu to nevyjde už vůbec - hlava je svině. Po chvilce snahy o praktikování stoicismu se přidá žena, rychlá konverzace a jsem zas na řadě.

Jdu tam, postavim se k tomu, nijak nepřemejšlim, čapnu to, zaberu. Odlepilo se to od země. Tahám to vejš, sem pod kolenama, nad kolenama, a když se mi osa otřela o kvadricepsy, rozmotaly se mi prsty a osa mi na jedný straně vylítla z ruky. Pokus neplatný.

A kupodivu sem se nerozbrečel! 😀 Ohnul sem se k ose, jak padla nakřivo, trochu se rozkutálela po podiu, zastavil jí, vrátil cca na původní místo a šel dolu, abych nepřekážel větším borcům. První věta ženy, jestli jsem v pohodě. Já že cajk. Druhá, že sem tam měl místo 130Kg přímo 135Kg a že se mi omlouvá.

Koukám na ní, ona na mě, oba koukáme. Zasmál sem se, že je potvora (kdo jsem, abych soudil, udělal jsem jí něco podobnýho) a ujistil jí, že na ní nejsem naštvanej, že se nechala vyhecovat chlapama a trochu mi proti mý vůli přidala.

A PAK UŽ JEN LEHÁRKO

Rychlý poplácání po zádech od chlapů, že příště zvednu určitě víc (i v individuálních sportech existuje týmová atmosféra) a šli jsme jednoduše sbalit věci do auta, abychom je nemuseli hlídat, dali si velký kafčo s malým pivkem na báru (odtud je ta všemi na FB oblíbená fotka), obešli si pár stánků sponzorů, kde jsme dostali pár gumových náramků, nějaký slevový kupony a spol.

A pak jsme se začlenili mezi obecenstvo a fandili zbylým Zlobrům na startovce a všem drobečkům a pořízkům, co tam zvedali pekla dál. (Jsme vidět ve videu na 26tý vteřině od začátku - vpravo.) Notně vyřváni jsme pak kolem šestý udělali zastávku pro pár kuřátek v Drive Thru, vzali psa a maso za barák na deku a celkově se váleli až do následujícího dne.

SEČTENO PODTRŽENO

Johi si upevnila vědomí, že jí podium vyhecuje. Už jsme na to párkrát měli podezření z předchozích závodů, tuhle akci se to potvrdilo. I přes složitější přípravu a míň času na trénink (za měsíc a půl nám přeci jen trochu vrcholí životní událost a má s tím hromadu lítání) jí maximálka neklesla a naopak se jí podařilo ořezat trochu tuku.

Já si musim dávat pozor na nihilaci. Učebnicovej příklad, co mám ještě ve skriptech z vysoký. Chce se to trochu nabudit a bude to fajn. Zároveň sem si dokázal, že 130Kg neni hranice, když dokážu odlepit i víc a tak se tolik nezdržim v postupu výš, když už chápu, že limity dává víc hlava, než tělo.

Obecně bez opasku, trhaček, v sálovkách/piškotech, s rychlým rozehřátím a lehkým stresem je výsledek pěknej a i když to samozřejmě nejde porovnávat s prvními místy (s touhle ambicí jsme tam ani nešli) - nejsme poslední. Pod Johi skončila holčina, která svojí nihilaci nezvládla a třikrát nezvedla svojí základní váhu. Pode mnou bylo těchhle chlapů trochu víc (byl jsem v nejobsáhlejší kategorii), ale více méně stejnej příběh. (Obě kategorie byly bez váhovýho limitu.)

Takže kromě toho, že jsme nabrali pár zkušeností, ujistili se o vlastních hranicích a užili si fajn den, podpořili jsme ještě scénu, trochu přispěli k místní šou a odvezli si trička.

Myslim, že hodně lidí v těchhle věcech zbytečně hrotí ego a když vidí, že nebudou první, ani se nesnaží zúčastnit. To ale moc nepodpoří organizátory akcí, popularizaci sportu a divácký zájem. Pro tuhle akci jsme nemuseli vyhrávat, stačilo být součástí. Vyhrávat budem jinde, však o tom jsou záznamy taky. 🙂 #SportSobě.